Čím si umírající prochází

Když je náš blízký vážně nemocný a umírá, je to pro rodinu velmi těžké období. Často se stává, že nevíme, jak k tomu všemu nejlépe přistoupit. Čím vším si umírající vlastně prochází?

Dle mého názoru neexistuje žádné „nejlépe“. Každý máme vlastní strategie zvládání zátěže, natož takto extrémní, a vlastní časování. Existuje všeobecný vzorec známý jako reakce na závažný stres, který publikovala roku 1969 americká psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová ve spojitosti se sdělením závažné diagnózy anebo jako reakce na těžkou ztrátu.

Můžete o tomto vzorci říct víc?

Nejběžnější první reakcí je šok – dotyčný člověk je zmatený, neví, co se s ním děje, může být dezorientovaný. Tato fáze je obvykle krátká, vystřídaná další, zpravidla fází „popření“. Informaci odmítáme uvěřit, odmítáme ji přijmout, například děláme, že jsme ji neslyšeli – i to se děje, že např. po sdělení, že máme statisticky pár měsíců života, začneme plánovat, kam pojedeme na dovolenou s vnoučaty za rok, nebo až vyrostou. Nebo tu informaci úplně přejdeme, jako by nezazněla. Nebo se snažíme přesvědčit sebe i druhé, že se lékaři spletli, možná mají špatné výsledky, cokoliv, co vyjadřuje postoj typu „tohle přece nemůže být pravda“.

V další fázi přichází „uslyšení“ té informace, uvědomění a konfrontace s ohrožující realitou, což přirozeně vyvolává beznaděj a frustraci. I na ni každý reaguje jinak. Někdo jde do aktivních způsobů jako je agrese, vztek – např. na zdravotní systém, že lékaři nemoc zjistili pozdě, že vyvíjí léky na kde co, ale zrovna na tu naši nemoc ne, na další okolnosti v minulosti, které už nemůžete změnit, na boha (a to i nevěřící), nespravedlnost života, výčitky vůči druhým. Často si lidé sami uvědomují, že jsou vůči druhým přehnaně podráždění. Někdy si i na blízkých můžou vylít zlost za „všechny nespravedlnosti světa“ a sami si to uvědomují, ale nejsou s to si s tím poradit. Pak je to mrzí a vyčítají si to. 

A co s tím mohou jejich blízcí dělat?

V obou případech je třeba dotyčného vyslechnout, vnímat všechny obavy, pochopit strach, nic nezlehčovat a co je třeba, tak trpělivě vysvětlovat. Dotyční lidé bývají často rozrušení, mohou se ptát opakovaně na detaily běžného života, na které nemají kapacitu. Zkusme si představit, že nám na pozadí stále běží velká existencionální úzkost. Někdo nám něco říká, my se na něj koukáme, klidně i opakujeme slovo od slova, co řekl, ale za chvilinku nevíme vůbec nic. Tak nějak to také může vypadat. Takže nejen – jak se bavit o smrti, ale jak se bavit o čemkoli, s tím, kdo se v takovémto stavu nachází.

Jaká fáze přichází pak?

Když přijmeme neodvratitelnost reality, můžeme se snažit ji alespoň oddálit – říká se tomu „smlouvání o čas“. Dotyčný přemýšlí více o času, který mu zbývá, chce ho smysluplně využít, chce věnovat energii tomu, co je důležité, a samozřejmě přemýšlí nad tím co ještě stihne zažít, jestli se třeba dožije vnoučat, naposledy se podívá k moři. Když máme tu možnost, když to jde, plníme si své životní sny. Můžeme využít situaci k tomu, že se spojíme s někým, koho jsme dlouho neviděli, smíříme se s někým, s kým jsme se rozhádali…

I pro doprovázejícího to může být čas, který využije, aby sis s umírajícím popovídal o něčem důležitém, na co dříve neměl čas nebo odvahu. Někdy s vnímáním „poslední možnosti“ ta odvaha může přijít. Také se ale můžeme ptát na obyčejné věci ze života našeho blízkého, protože si uvědomíme, že „někdy jindy“ už se nezeptáme, protože žádné „potom“ nebo „jindy“ už nemusí přijít.

Kratší depresivní propad nebo delší depresivní období může být konfrontací se ztrátou zdraví, oslabenými silami, zúžením časoprostoru nazvaného „budoucnost“. Ztráta nadějí, někdy reálná, někdy až nereálná. Dotyčný může spadnout i do těžké deprese, kdy dochází ke stažení se ze sociálních kontaktů, zanedbávání sebepéče. Tam by příbuzní neměli váhat říct to ošetřujícímu lékaři.

Jako poslední fáze se udává smíření. Uvědomujeme si závažnost situace, přijmeme konečnost života, ale také reálné možnosti, jak můžeme kvalitu a někdy i délku života zlepšit. Můžeme se alespoň pokusit o co nejlepší způsob života, jak to v tu chvíli jde.

Jdou tyhle fáze za sebou?

Jednotlivé fáze se nestřídají pravidelně, někdy se různě prolínají, opakují. Není to předpis, jak má dotyčný reagovat, je to popis toho, co my okolo můžeme pozorovat a jak tomu můžeme rozumět.

Každý člověk je individuální entita sám o sobě. Každému dělá dobře něco jiného, každý zvládne jinou míru blízkosti s druhými a jinou míru blízkosti k vlastním intimním tématům. Rozumějte tomu tak, že uvědomování si vlastních emocí a schopnost zůstat v kontaktu i s nepříjemnými pocity je také velmi individuální. Mnozí lidé vnímají např. zrychlení dechu a tepu, ale vůbec to nespojí s úzkostí, kterou v tu chvíli prožívají. Jiní jsou na to, co se s nimi děje, velmi citliví a své emoce umí přesně popsat. To, co je pro jednoho běžné, může někdo jiný vnímat jako velmi ohrožující. Jsme v naší kultuře zvyklí svoje emoce nedávat najevo a skrývat je nejen před ostatními, ale nezřídka i sami před sebou.

Takže když se vrátíme k první otázce, jak k situaci, kdy náš blízký umírá, přistoupit?

Různě. Nejen, že každý z umírajících potřebuje něco jiného, ale i my, kteří s umírajícím mluvíme, máme také naše vlastní potřeby o situaci mluvit, a máme své emoce, které ovlivňují, jak o situaci potřebujeme a jsme schopni mluvit my sami. I my můžeme mít různé reakce na skutečnost, že nám někdo blízký umírá.

Bylo by dobré si tyto naše emoce uvědomit a zpracovat, abychom k druhému mohli přistoupit opravdu s tím, že nebudeme zablokovaní svými emocemi a budeme schopni reagovat na potřeby umírajícího, nikoli své.

Protože když už se ptáte, jak reagovat, tak první mě napadne právě respektovat potřeby umírajícího. Respektovat nemusí znamenat souhlasit, někdy přání nemusí být v souladu s realitou, respektovat znamená nepopírat, uznat, brát vážně.