Jak mluvit s umírajícím rodičem o smrti

Když je náš blízký vážně nemocný a umírá, tak se často snažíme o tom nemluvit a chováme se, jako by se to nedělo, odsouváme to. Jak ale s umírajícím mluvit?

Pravdivě. Pokud umírající chce o svých pocitech mluvit, měli bychom mu umožnit udělat to tak, jak potřebuje. Umět vyslechnout, ustát jeho strachy, úzkosti, bezmoc, zoufalství, rezignaci, a vnímat jeho případný vztek jako reakci na bezmoc, kterou prožívá a nebrat si to osobně. Což se těžko dělá, když někdo ventiluje svou frustraci naštváním na vše okolo. Ač všichni víme, že zemřeme, nikdo z nás se nenarodil na to připravený a s dovedností, jak to udělat. Všichni jsme v tom poprvé. A i každé doprovázení umírajícího je poprvé, každý jsme jiný. Strach ze smrti prožívá každý jinak, ale jedno je společné – je to strach z neznáma, ztrát, které budou absolutní, z prázdna, nekonečna, nevědomí, bezmoci.

Jaké mohou být potřeby člověka, který o tom ale nechce mluvit?

Pokud o své smrti umírající nechce mluvit, pak bych to respektovala s tím, že bych dala najevo, že jsem k takovému rozhovoru k dispozici. Hned mě ale napadají okolnosti, kdy to není možné – např. když jsou na nemoc navázané různé úkony, které umírající také popírá (nechce o nich slyšet a odmítá např. léky a může sám sobě škodit). Každý máme svobodnou vůli o sobě rozhodovat, jde ale o to, jak moc je člověk ve fázi šoku a vnitřních zmatků schopný opravdu svobodného (a nejlépe i poučeného) rozhodování. Je potřeba dotyčného chápat, rozumět a respektovat jeho postoj, a v případě nutnosti adekvátně jeho mentálním možnostem vysvětlovat, proč je potřeba, aby si neškodil. A samozřejmě je lepší, když umíme svůj postoj vysvětlit laskavě, trpělivě. Ale pokud umírající o smrti nechce mluvit, tak ho k tomu nenutit.

A co když se nám to nedaří?

Všichni máme vlastní emoce, strachy, úzkosti, zmatky, a nemůžeme na sebe klást ten nárok jednat vždy a za všech okolností mile, vstřícně, trpělivě a nedat najevo vlastní pocity. Takže si nemůžeme pak vyčítat, že jsme občas netrpěliví, vyčerpaní, druhého odbudeme, nebo se na něj zlobíme – a to ve skrytu, nebo i své naštvání vyjádříme. Nejsme stroje, abychom jednali vždy dokonale.

Můžeme se k tomu vrátit jindy, pokud vnímáme naši reakci zpětně jako přehnanou, tak se omluvit, vysvětlit, že i pro nás je to náročná situace. I naše strachy, obavy, úzkosti, smutky patří do rozhovoru o konci života s našim blízkým. Často se lidé snaží chránit toho druhého a nechtějí ho zatěžovat vlastními pocity. Ale není to zátěž, je to společné sdílení pocitů a myšlenek, které se k umírání váží. Samozřejmě je pak dobré mít společné naladění, dobré vzájemné načasování a umět rozeznat, kdy jde ještě o sdílení a kdy např. už druhého zavaluji vlastním strachem nebo bezradností.

A co smlouvání? Co si pod tím mám představit?

Název „smlouvání o čas“ a zahrnuje časovou složku, ale také smlouvání o jiné věci: kolik času ještě mám, kolik mám sil, co chci ještě stihnout, čemu dám prioritu, ale také loučení s tím, co už nestihnu, anebo obavy – jestli ještě někdy uvidím… zažiju…

Je to čas, kdy můžeme také začít „zdravěji“ žít, dodržovat životosprávu, která pomáhá našemu fyzickému a tím i psychickému zdraví. Někdy lidé vyhledávají různé alternativní způsoby léčby, které by jim pomohly život buď prodloužit, nebo zvýšit jeho kvalitu. Získání naděje může být pro člověka velmi důležité a naděje má opravdu pozitivní vliv na psychickou a tím i fyzickou pohodu – tělo a duše jsou jedna bytost, jeden člověk, ale to jsme v jiné kapitole.

Přijde mi ale důležité to říct, zejm. v našem přetechnizovaném světě – a to i přetechnizovaném medicínském světě. Vůbec nezatracuji různé „alternativní“ formy pomoci, netradiční čínskou medicínu, bylinky… co je nebezpečím, je odevzdat své tělo a finance různým podvodníkům, kteří můžou lidskou nemohoucnost a beznaděj zneužít a opravdu jim nejde o blaho jejich klientů, ale spíše o jejich zisk. Křehký člověk je velmi náchylný k manipulacím. A i naděje musí být realistická.

A když už člověk přijme realitu vlastní smrtelnosti a čas, který mu zbývá, co pak?

Mám potřebu tady říct, že nikdo nevíme, kolik času nám zbývá. I lékaři udávané doby dožití jsou jen statistiky. Člověk je jedna entita těla a duše. Nejen tělesné procesy probíhají u každého různě, ale i psychická odolnost a vlastní postoj hraje roli. Najdeme nespočet lidí, kteří žili s těžkou nemocí dlouho a to i kvalitní a aktivní život. A pak existují lidé, kteří podlehnou pesimistickým myšlenkám a život vzdají.

Zbývající čas je čas, kdy můžeme přehodnotit priority a věnovat se tomu, co je pro nás opravdu bytostně důležité. Můžeme chtít, nebo se pokoušet srovnat některý z rodinných vztahů, který se z nějakého důvodu úplně nepovedl, smířit/sblížit se s někým, s kým se naše cesty rozešly. Ale stejně tak pro nás jako pro okolí a doprovázející to může být čas, kdy se o větší sblížení a větší intimitu, čímž myslím duševní intimitu, pokusíme. Protože najednou už není důležité, kdo má pravdu, ale jak nám společně je, jak spolu vycházíme. Spousta věcí se může začít jevit jako malichernosti.

Jak naložit s posledními přáními umírajícího?

Je fajn, když se podaří alespoň některé z přání umírajícího splnit. Nejde vždycky „sednout na koně a pelášit krajinou“, ale může jít zařídit navštívit stáj, třeba nejde podívat se do Nepálu, ale může jít něco jiného. A vždycky jde nenechat člověka samotného. Ať v jeho přáních, tak v jeho úzkostech, nemohoucnosti.

Někdy je těžké pro doprovázející to ustát, protože to samozřejmě konfrontuje s vlastní smrtelností, ale je to přesně to, co ještě můžeme udělat, když už nic jiného nejde.

Tou bránou musí každý projít sám, ale k té bráně můžeme mít doprovod. A nevadí, když se taky bojíte, i pro malé dítě je lepší, když ho někdo drží za ruku, když jde někam, kam se bojí. Tak nějak si to zkuste představit: taky nevím, co bude, taky se bojím, ale nenechám tě v tom samotného.

Což může být hodně těžké.

Což bývá těžké. Nejen náš blízký se loučí se životem, ale i my se loučíme s ním, probíráme si vzpomínky, loučíme se s tím, co spolu již nezažijeme. Když si s tím nevíme rady, není od věci zajistit si terapeutickou péči pro sebe. Můžeme kontaktovat některou internetovou poradnu – např. (abecedně řazené): cestadomu.cz, modrapomnenka.cz, neztratitsevestari.cz, poradna-vigvam.cz, umirani.cz, ale jsou určitě i další.

Hospicové služby by měly být napojeny na nějakou formu psychoterapeutické pomoci. Existuje Asociace poradců pro pozůstalé poradci-pro-pozustale.cz/. A vznikají zejm. ve větších nemocnicích profesionální paliativní týmy, které jsou připravené věnovat se svým pacientům a jejich blízkým.