Téma umírání v rodině nemusí být tabu

Každý stárneme a nikdy nevíme, kdy naše životní cesta skončí. Téma smrti je v naší společnosti dost tabuizované. To neznamená, že se o smrti nebavíme. Bavíme, jsou jí plné zprávy, ale mluvíme o ní věcně. Osobní a niterné pocity si nesdělujeme. Když se jedná o smrt našich nejbližších, je to ještě náročnější. O tom, že téma umírání nemusí být v rodině tabu, jsme si povídali s psycholožkou Mgr. Martinou Kukolovou.

Když nám babička při každé návštěvě říká, že už tu dlouho nebude, jak na ni reagovat? Někdy máme tendenci spíš říkat babi, ale prosím tě, ty tu s námi budeš ještě dlouho. Ale sami víme, že to není úplně pravda. Co jí na to říct?

Na to můžu odpovědět, co bych řekla já, ale nevím, co je správně. Ale i ta otázka může mít spoustu podob, tónů, intonací – co vlastně dotyčný touhle větou říká? Bojí se? Chce ubezpečit, že to tak není? Chce ubezpečit, že si ho budeme pamatovat, že nezapomeneme? Myslí zrovna na něco konkrétního, u čeho by chtěl být a myslí si, že už to nestihne? Nebo si sám už smrt přeje, protože třeba trpí bolestmi a vlastně tím vyjadřuje svůj smutek? A podle toho bych asi chtěla teprve reagovat. Většina lidí řekne: „ale prosím tě, přestaň vést takovéhle řeči“. A tím vlastně rozhovor utne a převede na jiné téma. 

Můžete prosím uvést příklad, jak tedy odpovědět na větu: „já už tu dlouho nebudu“, kterou dotyčný řekne v kontextu toho, že si nechce například už pořizovat nové věci?

Pokud by šlo o oblečení, já bych třeba řekla: „Udělala bys mi tím radost, když by sis to pořídila/vzala na sebe. Pro mě to má velký význam, aby ses o sebe hezky staral/a i teď.“

Vím, že by čtenáři rádi dostali nějakou univerzální odpověď. To je ale opravdu velmi těžké. Pokud to vezmu tak, že nevím, co dotyčný tou otázkou myslí, můžu říct například: „Já vím, je to těžké, také občas /často myslím na to, kolik společného času nám zbývá.“ Nebo: „Já nevím, jak dlouho tu budeš, nikdo to nevíme, kolik času máme vyměřeno. Ale teď jsem tu s tebou, můžeme si společně povídat… co by sis přála, co pro tebe můžu udělat? Můžu ti přinést čaj? vypijeme si spolu čaj a řekneš mi, co tě trápí… a budeme vzpomínat, co jsme spolu zažili… podíváme se na fotky… oblíbený film…“ Nebo jen: „Slyším, že tě to trápí, nechceš mi o tom říct víc?“

Je možné, že se naši stárnoucí rodiče bojí smrti a potřebovali by o ní mluvit. Jak to poznat a jak s tím naložit?

Jak to poznat je těžká otázka – často to bývá právě třeba opakováním takových nespecifických vět, jako je ta předešlá, nebo vět, které se smrtí i nepřímo souvisejí – jakoby okolo toho tématu kroužili. Ale ani to, že se naopak jakémukoli tématu spojeném se smrtí vyhýbají, neznamená, že o smrti nepotřebují a nechtějí mluvit. Jen třeba nevědí, kudy do toho. 

A jak s tím naložit? Asi jen být k dispozici. Říct, že chápu, že to je těžké téma, ale že když si to dotyčný bude přát, budu mu i s tímto tématem věnovat pozornost, naslouchat mu, neopustím ho, nenechám ho v tom samotného. A zatím spolu můžeme jen tiše sedět, nebo se můžeme dívat společně na film, hrát karty, vařit, jíst, někdy stačí komunikovat prostou přítomností. Nebo dotykem. Dotykem někdy řekneme víc, než kolik umíme verbálně. Obětím, držením se za ruku, pohlazením po rameni, po zádech, sezením vedle sebe. Tím si sdělujeme hodně o své blízkosti a našem vzájemném vztahu.

Rozhovor o smrti může být hodně intimní a náročný.

Téma smrti je v naší společnosti dost tabuizované. To neznamená, že se o smrti nebavíme. Bavíme, jsou jí plné zprávy. Ale věcně. Osobní niterné pocity si nesdělujeme. V médiích je každou chvíli zpráva, že zemřela známá osobnost… nebo někdo zemřel tragicky… někdo mladý… řekneme „to je hrozný“ a konec. Ale když zemře někdo blízký, je to osobní, dotýká se našich citů, niterných emocí.

Vzpomínám, že když začala válka na Ukrajině, tak v hlavním zpravodajství proběhla obrazová reportáž – mladá matka nesla dítě v náruči a říkala, jak běželi do sklepa před leteckým útokem. Druhé dítě nepobrala do náruče, běželo pár kroků za ní. Nestihlo utéct. Zemřelo na místě schodech. V další větě se redaktorce zlomil hlas. Nemohla doříct větu. A tohle je lidskost. Smrt nemůže být „jen věcná informace“, dotýká se nás všech.
Vlastně jsme si tím tabuizováním tématu smrti ve společnosti zařídili, že se pak umírající může bát to téma vnést do hovoru. Je zde riziko, že bude odbytý, zdevalvovaný, nebude brán vážně. Zůstane v tomto křehkém okamžiku mentálně opuštěný. Druzí tam fyzicky budou, ale porozumění, pochopení, sounáležitost a spolubytí s nimi v tomto tématu nenajde.

Když je už jisté, že času moc nezbývá, jak vlastně mluvit v těchto chvílích? Někdy je zjevné, že umírající potřebuje o smrti mluvit, ale neumí to.

Tady by bylo ideálně potřeba velké citlivosti a obrovské schopnosti trpělivě a bez předsudků a hodnocení vyslechnout všechno, co dotyčný potřebuje říct, schopnost absorbovat, akceptovat, přijmout a pochopit, co mi druhý říká, jeho emoce se vším všudy. Ideální je, když se v tom jako doprovázející jsme schopni orientovat, když rozpoznáme a pojmenujeme potřeby druhého a bez odsouzení a racionalizací je přijmeme.

Zklidníme, podpoříme, dodáme sílu k další cestě. Ať už k dalšímu dni, nebo k poslední minutě a odchodu. Ale to jsou příliš velké nároky, které opravdu můžeme někdy přenechat odborníkům.

A co bychom mohli udělat my sami?

Od nás jakožto příbuzných doprovázejících stačí, když sami přijmeme realitu, jaká je. Konečnost života toho druhého, necháme ho rozloučit se s čím potřebuje a pokud je to možné, jak potřebuje. Nemusí být všechny spory urovnané, všechny splátky splacené – ani obrazně.

Dá se dojít ke smíření?

Ideální obrázek smíření v posledních chvílích života je, že přijmu svůj život takový, jaký byl. Nedokonalý, třeba bouřlivý, nebo trpký, prostě různý.

V realitě se často potkáváme s lítostí nad tím, co nebylo. I to je v pořádku. Někteří lidé mohou odcházet ve zlobě, křivdě, strachu. Nechtějme po nich, aby to změnili, když jim to nejde. I kdyby stokrát chtěli, líp to neumí.

Neklaďme nároky. Dejme jim šanci odejít, jak to v tu chvíli nejlíp umí. A co se děje v té úplně poslední vteřině vlastně nevíme nikdo. Možná ten klid smíření přichází tam. Ale to už nám nikdo neřekne – může to být jen falešná představa, naděje, která mě uklidňuje, to nikdo neví. Ale každý máme svoji cestu. A musím znovu říct: je to tak v pořádku.

Máme tendence téma umírání odsouvat. Nechceme a neumíme o něm mluvit. Co byste doporučila, jak se k tomu postavit?

Jak již bylo řečeno, netabuizovat. Umět se toho tématu dotknout osobně. Jen tak můžeme umírajícího doprovodit na jeho poslední cestě. Být s ním i v těžkých chvílích. A když nám to nejde, nebát se vyhledat odbornou pomoc. Doprovázení je také velká emoční zátěž. Ani doprovázející nemusí být sám, i on může požádat o vyslechnutí a pomoc buď nějakého svého blízkého, nebo odborníka. Vím, terapeutické služby na pojišťovnu jsou s dlouhými čekacími lhůtami a na přímou platbu drahé. Ale stojí to za to to pro své blízké umírající a pro sebe udělat. Anebo vyhledat pomoc nějaké neziskové organizace. Ptejte se v okolí – zdá se, že i v tomto oboru už se začínají služby rozšiřovat.

Mgr. Martina Kukolová se věnuje individuální, párové a skupinové psychoterapii, klinické diagnostice dospělých a poskytuje supervize.

Psychoterapii vnímám jako cestu k porozumění sobě samému a nalezení svého místa v životě. Cestu ke smysluplnému životu, k dobrým vztahům k sobě, k druhým a ke světu.

Více na www.psychologie-kukolova.cz