Terapeutická linka Sluchátko (www.linkasluchatko.cz) nabízí možnost sdílet problémy a přináší tak úlevu. Organizace poskytuje bezplatnou anonymní telefonickou podporu a psychoterapeutické služby dostupné napříč ČR. Jsou profesionální službou i lidským dotekem na lince. Mezi jejich klienty patří i zástupci sendvičové generace.
Kdo volá na linku Sluchátko?
Ředitel Sluchátka, Petr Fabián, ve své analýze dat TLS udává dvě základní kategorie nových klientů. V první z nich jsou lidé v produktivním věku, kteří mají stálou práci, ale doléhá na ně péče o generaci jejich rodičů a prarodičů. Zároveň s péčí o děti a zajištění života v současné turbulentní době vzniká velmi rozsáhlý prostor pro retraumatizaci starých vzorců spojených s novými úzkostmi či obavami.
Do druhé kategorie spadají klienti sociální péče, pro které je základní formou pomoci jejich blízký příbuzný a jsou ve svém domácím prostředí. Tyto osoby mohou prožívat ztrátu smyslu, neurózy a jejich psychický diskomfort jen násobí již tak často napjaté domácí vztahy.
Zákonný postoj, který umožňuje seniorům co nejdelší čas života v jejich přirozeném prostředí vytváří novou skupinu klientů – osoby střední generace, která nese celou tíhu této pomoci na svých bedrech. S touto skupinou se všeobecně počítá jen málo, ale podle výsledků práce TLS jsou stěžejními klienty hledajícími osobní pohodu a životní rovnováhu.
Jedná se o skupinu obyvatel, jejichž život a problémy jsou v neustálé změně a nejsou ve společnosti dostatečně zmapovány. V problematice této skupiny volajících, je nutno pracovat i s klienty, kteří jsou příjemci služeb své rodiny. Zde často zaznívá popis zakázky – kazím jim život.
Jaké problémy klienti z řad sendvičové generace řeší?
Zažívají obrovskou únavu a stres, které vznikají snahou vše zvládnout, neusnadňují neustále se zmenšující časové kapacity. Nedá se to fyzicky stihnout. Nelze si ani odpočinout a vyrazit na dovolenou. Na nic z toho už by ale ani nezbyly peníze.
Tím, že se intenzivně starají o jednoho člena rodiny, nezvládají udržovat vztahy se zbytkem rodiny. Vypouštějí totiž, co se dá – a to včetně osobního života, partnerského života, kamarádů.
Častokrát bojují s myšlenkami typu “ať už to skončí.” Špatně se o tom ale veřejně mluví. Není to ale ani tak, že by toužili, aby jejich rodič zemřel. Je to touha zažít úlevu – ulevit si ve fantazii. Tyto myšlenky jsou většinou následovány výčitkami.
Problém často způsobují i rodiče pečujících, kteří jim mohou komplikovat situaci tím, že nechtějí jít k lékaři, nedodržují doporučenou léčbu a odmítáním pomocné ruky od sociálních pracovnic.
Pocit, že nám někdo rozumí a že na vše nejsme sami, může být tím nezbytným životabudičem v náročných a těžkých časech.
Není energie ani čas
Zde je výpověď ženy, která, když už dojde na terapii tak usne v křesle: “Mám ten týden tak rozplánovaný, že vůbec nevím, kdy bych mohla jít na terapii. Mám pocit, že se teď hodně věnuji mamince a málo dětem, tak jsem si naplánovala aktivity, které chci podniknout s nimi. Stejně ale začínám mít pocit, že bych měla začít někam pravidelněji docházet, nějak se z těch věcí začínám hroutit. Vlastně pořádně nic nestíhám a pak jsem z toho zničená a úplně mě to paralyzuje. Takže to nakonec dopadá tak, že vypustím ze seznamu sebe a svoje zájmy, abych stihla udělat alespoň něco pro ty děti.” Je velmi těžké zastavit ten kolotoč a najít čas pro sebe.