Co to o mně říká, když nechci nebo nemohu pečovat o své blízké?

Tuto a mnoho podobných otázek si pokládají ti, kteří prožili náročné dětství a s rodiči mají komplikované vztahy. Psycholožka a terapeutka Pavlína Doležalová v rozhovoru přibližuje, jaké pocity se mohou v  těchto lidech při vnímání povinnosti péče ozvat i jak s nimi mohou pracovat. 

Jak se promítají zkušenosti z dětství do péče o rodiče v dospělosti?

U dospělých dětí alkoholiků (DDA) bývá vztah k rodičům velmi ambivalentní, tedy protichůdný. Je to takový mix všech možných a většinou nepříjemných pocitů. V dětství často nezažily bezpečí, předvídatelnost ani stabilní lásku, a přesto po ní toužily – a často stále touží. Když pak rodiče zestárnou a potřebují péči, naráží jejich potomci na vnitřní konflikt mezi tím, co „by se mělo“, a tím, co cítí. Péče pak může probíhat z místa viny, přetížení nebo neukončené naděje, že si konečně získají lásku a uznání rodiče. A to je špatná motivace.

Jaké vnitřní konflikty DDA často řeší?

Velmi častý je konflikt mezi „loajalitou“ a sebe-ochranou nebo pudem sebezáchovy chcete-li. DDA bývají citliví, zodpovědní lidé, často s hlubokým smyslem pro morálku – a to přesto, že jim chyběly dobré vzory. Zároveň si nesou hluboká zranění z dětství – bolest z odmítnutí, manipulace, emočního zanedbání apod. V terapii často řeší otázky typu: Mám právo nebýt k dispozici? Co to říká o mně, když nechci nebo nemohu pomáhat svým rodičům? Nejsem zlý člověk? Co si o mě pomyslí ostatní? Tyto úvahy samozřejmě spouští i emoce strachu, hněvu, smutku, bezmoci, frustrace atd. Takové otázky a pocity jsou náročné a zaslouží si bezpečný prostor k prozkoumání.

Jak se ochránit, když se někdo i přes špatné vztahy rozhodne o své rodiče pečovat?

Základem je vědomé rozhodnutí – ne pečovat „protože musím“, ale protože se tak rozhodnu, i když je to složité. Pomáhá nastavit si zdravé hranice: co konkrétně jsem ochoten/a dělat, s kým si péči rozdělím, co už je za mojí čárou atd. Může být užitečné i zapojení profesionálních služeb (např. pečovatelské služby), a hlavní je nezůstávat na tom sám. Terapie nebo podpůrné skupiny mohou pomoci udržet psychickou rovnováhu.

Chodí za Vámi i lidé, kteří se rozhodli, že péči neposkytnou (například kvůli zanedbávání v dětství)? Pokud ano, co konkrétně je trápí a co pro ně můžete udělat?

Ano, i tito lidé hledají pomoc – často ne kvůli samotnému rozhodnutí, ale kvůli bolesti, která ho provází. Mnohdy zažívají pocity viny, bojují se studem a výčitkami svědomí, dále roli hraje i tlak okolí nebo pocit, že jsou špatní. V terapii si dovolujeme tu bolest rozbalit, porozumět jí a uznat, že někdy je nepečovat také nutný akt sebelásky a sebezáchovy. Učíme se rozlišovat mezi tím, co je etické, a co je sebezničující. Bavíme se třeba i o tom, jak komunikovat své hranice slušně, ale přímo a věcně, ošetřujeme emoční prožitky, které to přirozeně doprovází. Terapii vždy přizpůsobuji na míru klientovi situace a toho, co on sám si v ní přeje. To je pro mě klíčové.

Dá se obecně říci, jak se liší potřeby DDA v terapii a poradenství od potřeb jiných klientů?

DDA často přicházejí s velmi silným vnitřním kritikem, s pochybnostmi o sobě a s hlubokou potřebou být „v pořádku“. Potřebují bezpečný, stálý a autentický vztah s terapeutem – často je to první vztah, kde mohou být sami sebou a nejsou za to potrestáni nebo odmítnuti. Důležité je i pracovat s hranicemi, se studem a s tím, jak si dovolovat prožívat zdravý vztek i radost.

Chtěla byste něco vzkázat těm, kteří mají s rodiči špatné vztahy a péči o ně v tuto chvíli zvažují?

Chci říct především toto: Máte právo postarat se nejdříve sami o sebe, případně své vlastní děti a rodiny, partnery. Vaše hodnota nespočívá v tom, kolik obětí přinesete. Pokud se rozhodnete pečovat, dělejte to způsobem, který vám dovolí neztratit sebe. A pokud se rozhodnete nepečovat, i to je legitimní, protože každý vztah má svůj příběh, a ne všechny končí usmířením. O vás to nic neříká. Máte právo žít svůj život.

Je ještě něco, co byste chtěla k tématu doplnit?

Péče o stárnoucí rodiče otevírá staré rány, ale může být i šancí na hlubší pochopení sebe sama. Ať už se rozhodnete jakkoliv, nemusíte tím procházet sami. Existují cesty, jak svou minulost uzdravit, a žít svobodněji a s větší lehkostí. A právě o to se v terapii snažíme – nejen přežívat, ale hledat cesty, jak opravdu žít naplno a konečně podle sebe. 🙂