Sendvičová generace je stále nový fenomén

Ocitají se v jednom kole povinností, jejich pozornost se dělí mezi děti, seniory, práci a už nezbývá
pozornost upřená na sebe. MUDr. Lucie Grepl Bauerové jsme se ptali, zda si myslí, že sendvičová generace je stále nový fenomén a čím to může být. Otevřeli jsme také otázku, s jakými problémy se lidé v sendviči potýkají a došli k nejen tomu, že na jednoho člověka je toho zkrátka všeho moc.

O sendvičové generaci mluvíme jako o stále neuchopeném fenoménu dnešní doby. Souhlasíte? 
A proč je to relativně nový fenomén?

Ano, souhlasím. Když se na to podívám statisticky – podílí se na tom, že je to opravdu nový fenomén, několik faktorů.

Prvním z nich je neustále se prodlužující střední délka života. Před covidem to bylo 82 let u žen a 76 let u mužů. Před 60 lety to bylo 68 let u mužů
a 73,4 roku u žen. A po první světové válce jenom 47 a 49,6 let. Ta délka se během 100 let prodloužila opravdu hodně, více než o polovinu. A to je opravdu z hlediska vývoje lidstva překotný běh. 

Bohužel, co se neprodlužuje (někdy dokonce zkracuje), je doba zdravého dožití. Většinou kolem 60 let se začínají u naší populace objevovat chronická onemocnění vyžadující trvalou zdravotní a léčebnou intervenci. To jsme trochu v závěsu jiných zemí, kde je tato délka zdravého života mnohem delší. Tudíž sice žijeme déle, ale delší část svého života prožijeme ve zhoršeném zdravotním stavu ne-li přímo nemocní.

Co je dalším faktorem?

Pak je to pozdější plánované mateřství a někdy i opakované mateřství v pozdějším věku. To se ale nelze divit. Fyziologická – biologická adolescence, která připravuje na dospělý život a reprodukci, trvá v biologickém smyslu mnohem kratší dobu, než vlastně naše děti zažívají díky sociálním vlivům. Takže v dlouhodobém trendu se snižuje hranice pohlavního dospívání (menarché a puberta nastupuje u našich dětí dříve než
v předchozích generacích), ale dospělost chápána společensky a ekonomicky je odsouvána naopak dál. Konkrétně dostudování, osamostatnění se, ekonomická soběstačnost začíná kolem 25. roku života. Než se pak naše děti etablují v zaměstnání, vybudují zázemí – je to mnohem více let, než založí rodinu.

Tady se prostě ty nůžky otevírají v časovém posunu nejvýrazněji a do toho vstupuje poměrně brzký nástup chronických onemocnění v životě (zejména těch spojených se životním stylem). Možná i proto je tolik diskutováno o pozdějším odchodu do důchodu ve vztahu ke zdraví.

S čím se, podle Vás, sendvičová generace potýká?

Se ztrátou vlastního života, nejjednodušeji řečeno.

Vzniká situace, kdy 45letý rodič malého dítěte je konfrontován s potřebou péče o svého rodiče, případně prarodiče, a nakonec žije v pocitu, že zanedbává jedny nebo druhé, nejčastěji oboje, přestože vše se snaží dělat na 100 %.

Nebo velmi mladý senior ve věku 60+ (řekla bych, že by i tato hranice měla být vnímána jako již zastaralá a definici seniora posunout s ohledem na délku dožití do vyšších hodnot) je najednou vystaven potřebě péče o své rodiče, touze pomáhat mladým a užít si svá vnoučata, připravit se na vlastní odchod do důchodu a na změnu sociálních rolí, realizovat některé plány, na které doteď nebyl čas. A současně už by měl věnovat pozornost i svému zdraví.

To jsou úkoly v jedné životní etapě, které ale často přesahují možnosti života jednoho člověka.

Velmi mě například zasáhl příběh muže, který ve svých 72 letech bojuje s onkologickým onemocněním, žije osaměle, a ještě každý den chodí krmit svoji 103letou maminku do domova seniorů.

Nebo jsou to pak právě ty pocity opuštěnosti a osamělosti na jedné straně – straně seniora, bezmoci a zoufalství v té střední generaci a pocity zanedbávání na straně nejmladší generace (rodiče malých dětí, kteří očekávají pomoc babiček). Babičky ale musí pečovat o prababičky. A jejich život je rozpolcen mezi péči a péči. Až jim na ně samotné vlastně vůbec nezůstane čas. Navíc, kdo se jednou osvědčil jako pečovatel, je často do této role „napasován“ opakovaně.

A co by jí mohlo pomoci?

Popravdě, kdybych to věděla, nechám si to patentovat 😊. Nicméně v první řadě se domnívám, že je potřeba zveřejňovat informace o této situaci. Ukazovat ji takovou, jaká doopravdy je. Protože mám pocit, že se kolem toho hrozně mlží, nepojmenovává se to. Možná proto, že by to evokovalo potřebu něco s tím dělat. Tak se to tak trochu „kope“ pod koberec.

A pak to má hodně rovin, kde se dá intervenovat

  1. Nebyla bych lékař, kdybych neřekla, aby se více dbalo na zdraví, aby se prodloužilo žití ve zdraví a menší potřeba pomoci.
  2. Je třeba ujasnit si, o čem má být to třetí stadium života – u každého zvlášť a sám za sebe. Jak to chce prožít. Smysl existence často napomáhá orientaci v životě a vede ke spokojenějšímu stáří. Člověk pak není orientován jen na rodinu, na děti, které se cítí zatěžované.
    A senioři naopak opuštění.
  3. Vychovávat budoucí seniory k zodpovědnosti za svůj život. A přípravě na něj. Někdy je po odchodu do důchodu čeká vlastně ještě celá jedna třetina jejich života.
  4. Velmi oceňovat a podporovat všechny neformálně pečující. Bez nich by stát zkolaboval.  A měli by za to být opravdu oceněni – finančně
    i společensky.
  5. Více poskytovat a zlepšit podporu neformálně pečujícím z hlediska dostupnosti externích služeb.
  6. Zajistit intenzivnější terapeutickou podporu pečujícím – služby jen a jen pro ně. Orientované na jejich potřeby. Protože tak, jako malé děti, adolescenti, senioři, záchranáři, rodiče malých dětí, ženy …všichni mají svoje specifika v potřebách, tak je mají i neformálně pečující.

Chtěla byste něco lidem ze sendvičové generace vzkázat?

Nestyďte se požádat o pomoc. To, že požádáte o pomoc neznamená, že se vzdáváte. Znamená to, že se odmítáte vzdát! A být pečujícím neznamená být naprosto dokonalým.

MUDr. Lucia Grepl Bauerová se věnuje psychosomatickému poradenství, mezi témata, kterými se zabývá, patří náročné životní situace, péče o člena rodiny (stárnoucí rodiče, prarodiče), sendvičové rodiny, vztahové ztráty a osamělost, osobní rozvoj, rodinné poradenství .

Více na www.greplbauerova-psychosomatika.cz