O tom, že ageismus není jen věková diskriminace, jsme se bavily s Mgr. Lucií Vidovićovou, Ph.D, z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a Výzkumného institutu práce a sociálních věcí RILSA. V rozhovoru se dozvíte, jak ageismus ovlivňuje různé generace, jak se projevuje v našem každodenním životě a jakými způsoby se mu můžeme snažit vyvarovat.
Jak byste pojem ageismus vysvětlila co nejjednodušeji?
O ageismu se často mluví jako by to bylo synonymum diskriminace na základě věku, ale diskriminace je jen součástí celého toho konceptu. Podle Světové zdravotnické organizace je ageismus to, jak přemýšlíme, jak se cítíme, jak se chováme k lidem anebo i vůči sobě samým na základě věku. Skládá se ze 3 pilířů: stereotypů, předsudků a diskriminace. V naší společnosti na věku velmi záleží, používáme ho jako nálepku, na jejímž základě klademe na člověka určitá očekávání, děláme si o něm představu podle toho, co by měl v daném věku umět nebo čím by se měl zabývat. V některých případech to má své opodstatnění, ale my ten důraz na věk klademe i tam, kde to ničemu neprospívá. Ageismus tedy není problematika starších lidí, ale opravdu věku jako takového. Přesto se ale o něm nejčastěji mluví jako o problému seniorů.
Pracovala jste na projektu „Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti pro ČR“, jehož cílem bylo prohloubit porozumění problému ageismu. Jaká byla pro vás nejdůležitější a nejzajímavější zjištění?
Měli jsme štěstí, že jsme ten výzkum mohli několikrát zopakovat, poslední data máme z konce minulého roku a sice ještě nemáme zpracované všechny výsledky, ale objevilo se tam několik zajímavých věcí.
Jak jsem již zmínila, nejde jen o problém týkající se seniorů, v našem výzkumu jsme se tedy ptali všech věkových skupin. Překvapilo mě, že když jsme se zeptali, jestli se lidé setkali s diskriminací na základě věku, ukázalo se, že vlastně velký podíl takových zkušeností mají lidé mezi 18 a 30 lety, potom je relativní klid mezi 30 a 50 lety, a pak to opět kontinuálně stoupá. Je ovšem třeba říct, že ten „klid“ ve středním věku neplatí pro ženy, které jsou i v tomto období častěji věkovým očekáváním a hranicím vystavovány.
Další zajímavé zjištění bylo, že v průběhu času, jak opakujeme ty dotazníky, výskyt roste. To nemusí samozřejmě znamenat, že více diskriminujeme, ale je tam určitý podíl právě toho, že lidé si to víc uvědomují, je to víc problematizováno, víc o tom mluvíme, takže lidé to potom i v těch výzkumech častěji reflektují. Je ale naděje, že to v budoucnu bude opět klesat, protože pochopíme, že diskriminovat na základě věku je nejen nevýhodné, neekonomické, ale že to hrubě porušuje lidská práva.
Jak se ageismus projevuje v kontextu Sendvičové generace?
Napadá mě, že do jisté míry je pohled, kterým se díváme na lidi, kteří jsou závislí na péči druhé osoby, také odrazem ageismu, vzhledem k tomu, že se závislost na druhých přeci jen většinou v dospělosti s věkem zvyšuje. Má to ale i svůj speciální název „ableism“, z anglického „able“, tedy diskriminace ve prospěch lidí, jejich těla jsou ještě stále „schopná“ a postihující negativně lidi, jejichž těla už nefungují dokonale.
V některých zemích, jako je Španělsko či Itálie, jsou lidé s nějakou formou postižení úplně běžně na veřejnosti, jsou součástí veřejného prostoru. U nás ale nejsme zvyklí kolem sebe vídat lidi, kteří jsou závislí na pomoci a ta nelibost se přenáší i na jejich pečující. To může mít nejrůznější projevy od toho, že ty lidi litujeme, že nevíme, co si s nimi počít, že je taková šuškanda kolem nich a tak. Pak i to, že jdete s někým na toaletách v obchodním centru do kabinky, abyste mu pomohli z vozíku, vyvolá pozdvižení. Přitom velká část lidí stárne v rodinách, mimo pobytové služby, ale přesto jsou zavření za dveřmi svých domovů a nejsou vůbec vidět.
V neposlední řadě existuje nějaký věkový stereotyp pečujícího. Většinou očekáváme někoho ve věku 40 let a výš, ale až v poslední době se začíná alespoň trochu mluvit o tom, že i mladí lidé mohou být pečujícími. Někdy jsou to dokonce náctiletí, je spousta mladých lidí, kteří jsou nějakým způsobem zapojeni do péče. A je to vlastně něco, co od mladých neočekáváme, protože máme na mladé lidi jiné věkově vázané požadavky, co by tak asi „měli a neměli ve svém věku dělat nebo si myslet“. A tak si pak moce nevíme rady s tím, když nám rostou počty takzvaných „studujících pečujících“. Takže tohle je další věc, která se vlastně na těch pečujících podepisuje, právě tabuizace toho, že se v té roli může ocitnout člověk jakéhokoliv věku.
K ageismu patří i strach ze stárnutí. Myslíte si, že se i ten propisuje do situace sendvičové generace, případně obecně do neformální péčí o blízké?
Určitě, takové to ošívání se, když starší člověk někam přijde, to jsou nezřídka právě nějaké vnitřní neuchopitelné obavy a pocit, že starší lidé jsou nakažliví, nehezcí na pohled nebo jiné smysly, a navíc umírají, a to je vlastně něco, co nechceme vidět a čím se nechceme „nakazit“. Nechceme vidět zblízka tu smrt, takže to potlačujeme. Ať už je to ve výstavbě nějakého domova pro seniory v sousedství, nebo v tom, nakolik máme věkově různorodá přátelství. Míváme tendenci být takzvaně věkově homogenní a brát si k sobě do blízkosti lidi, kteří jsou nám spíš věkově a generačně blízcí, než abychom měli různě věkově rozvrstvené přátele a učili se o těch různých generacích, a nejen o nich, ale také s nimi.
Další věc je, že česká společnost je silně ateistická, nemáme moc ujasněný pohled na to, co nás vlastně čeká po smrti a tím pádem se ten strach ze smrti přelívá i na samotné stárnutí, které máme se smrtí spojené. Velkou službu zde odvádí rozvoj paliativní péče, ale i tam jsme spíše na začátku.
Existují nějaké cesty, jak se ageismu jako společnost i jednotlivec bránit?
Z celospolečenského pohledu je to složité, protože se stále vedou debaty o tom, co by byl vlastně vůbec opak ageismu, nebo ten ideální stav. Vezmu to tedy z té individuální perspektivy. Každý z nás se může snažit akceptovat život v celé jeho délce a barvitosti, akceptovat to, že se nám budou dít různé věci a budou se měnit naše fyzické schopnosti a fyzický vzhled, zájmy a spousta dalších věcí.
Dále je dobré si uvědomit a přijmout, že to každý máme trošku jinak. A vlastně, dlouhou dobu se jako lék proti všem ismům (třeba rasismu) nabízela diverzita, ale já si myslím, že mnohem účinnější je koncept empatie. Snažit se pochopit toho druhého člověka a tu jeho situaci, netrvat na tom, jak jsem na tom já, a že to je jediná správná podoba toho, jak by život měl vypadat. Diverzita se právě nemůže pohnout bez toho, že by dělala škatulky a cílové skupiny, kdežto empatie mi přijde taková všeobjímající a dá se nějakým způsobem, řekněme nacvičit, nebo se to nějak učit už od mala. To si myslím, že je možná i jediná cesta, protože spoustu těch formálních věcí máme, třeba zákon, který zakazuje diskriminaci na trhu práce podle věku, nebo veřejného ochránce práv, který se problematice věku a starších lidí intenzivně ve svojí agendě věnuje. To je sice velmi důležité, ale pořád nám to nepomáhá v tom, aby ta společnost jako celek byla méně ageistická.
Napadá Vás ještě něco, co byste k tématu ráda zmínila?
Napadá mě ještě problém špatného zacházení se seniory, ať už v komunitě, nebo v různé institucionální péči. Fenomén EAN (z anglického „elder abuse neglect“), se považuje za extrémní projev ageismu. Takže to s tím souvisí, ale zároveň to má nějaké svoje specifické zdroje, byť tam třeba ten strach ze stárnutí je také. Hraje tam roli i stereotyp, že stáří je křehké a zranitelné. Je to něco, co mě teď trápí ještě víc než ten ageismus. Ze zkušenosti mohu říct, že pečující vidí často hrozné věci. Je to taková sekundární traumatizace i pro toho pečujícího. Tak to jen takhle zmíním, že to je nějaký extrémní projev ageismu, ale je to téma samozřejmě samo o sobě.
Mgr. Lucie Vidovićová, PhD.
Socioložka a sociální gerontoložka. Jako odborná asistentka působí na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde spoluzaložila Centrum pro výzkum stárnutí CERA. Od roku 2001 spolupracuje i s Výzkumným institutem práce a sociálních věcí RILSA, kde vede oddělení Sociální politiky a sociální práce. Byla také zvolena prezidentkou výzkumné sekce pro stárnutí Mezinárodní sociologické asociace ISA. Mezi její dlouhodobé výzkumné zájmy patří sociologie stárnutí, témata věkové diskriminace, aktivní stárnutí a sociální vyloučení. Podílí se na výzkumných projektech v oblasti environmentální gerontologie, sociální politiky, trhu práce, rodiny a celoživotního učení. V rámci Národního institutu SYRI zkoumá dopady různých typů krizí na stárnoucí populaci. Lucie realizuje výzkum pro národní i evropské organizace, pracuje jako konzultantka pro řadu implementačních projektů, a spolupracuje s různými vládními a nevládními aktéry v oblasti seniorské advokacie a vědecké popularizace. Má zkušenost jako neformální pečující.

Více o práci Lucie Vidovićové
starnuti.fss.muni.cz