Jmenuje se Hana a píše blog o životě s maminkou v pokročilém stádiu Alzheimerovy choroby.
Důvěrně mu říká Ali. Ten s její rodinou sdílí domácnost už 10 let. Jak sama píše: „Řídí chod domácnosti, do všeho se plete, komplikuje zdánlivě jednoduché věci a ohrožuje naše psychické zdraví. Je paličatý i dobrosrdečný, zlý i dobrácký, blbec i génius, bavič i prudič. S ním prožijete část života jako na houpačce, která se houpe stále zběsilejším tempem. Zažijete spoustu bolesti, zmaru, beznaděje, ale i humorných a roztomilých zážitků.“
Puberťačka před důchodem
Na blogu pubertackapredduchodem si můžete přečíst, jak Ali zasahuje do každodenních situací a jak se i z obyčejného dne stává den vskutku neobyčejný. Hana všechny zážitky líčí s laskavým humorem a neochvějným nadhledem. Nevyhýbá se žádným tématům a umí být mile upřímná. O svém blogu prohlašuje: „Je to takový můj pojistný tlakový ventil, abych se nezbláznila.“
Rozhovor s blogerkou
Jak jste se dostala k psaní blogu?
Úplnou náhodou. Takový zásah z hůry to byl. Byla jsem dost na dně. Práce, máma v pokročilém stádiu Alzheimera, zvířata (máme takové maličké hospodářství) … Připadala jsem si jako štvanec. Nemohla jsem spát, klepala se jako drahej pes. Nakonec jsem skončila na antidepresivech, která mě jen utlumovala. Pak jsem přišla o práci, a to mě dorazilo. Týden jsem jen spala a jedla a hledala nějakou práci, kterou bych zvládla. Byla jsem taková zombie.
A jak jsem tak projížděla inzeráty, vykouklo na mě, že si mám založit blog. Řekla jsem si, proč ne, a založila ho. Terapie psaním je skvělá, protože pomáhá, aby se z člověka nestal ještě větší cvok, než už je.
Psala jsem si o Alim, jak doma Alzheimeru říkáme. Ono to pomáhalo, a tak jsem vysadila antidepresiva.
A protože se dcera o mě bála, přiznala jsem, že si píšu blog, aby neměla strach. Jenže ona mě pak ukecala ke zveřejnění.
Já měla tak strašně sevřený žaludek, že jsem nervozitou nemohla ani dýchat. Když pak řekla: „tak mami a je z tebe bloger“, začaly se o mě pokoušet infarktový stavy. Jen jsem sledovala, jak mi naskakují počty přečtení a snažila se sebou nešvihnout.
Stal se ze mě zodpovědný bloger. A protože sdílená bolest je menší, a humor pomáhá, snažím se psát tak, aby nebylo tak bolavo.
Říkáte, že je pro vás psaní jistou formou terapie, aby se člověk nezbláznil. Funguje to?
Čtenáři mi přibývají a já jsem za ně osudu vděčná, protože mi svými krásnými komentáři dodávají spoustu energie. Moc jim za to děkuji a doufám, že jim trochu té energie vracím.
Díky blogu jsem ve spojení s lidmi, kteří si vzájemně pomáhají, dělí se o radost i bolest, sdílejí zkušenosti. Uvědomila jsem si, jak nicotné jsou moje problémy. Sdílím s nimi neskutečně silné příběhy a neskonale je obdivuji. Moc si jich všech vážím. Jsou úžasní. Za těch pár měsíců, co jsem měla tu čest se s nimi dělit o příběhy s Alim, mě vrátili do života. Moc děkuji.
Napadá Vás, co by pečujícím o blízké s Alzheimerem pomohlo?
Ráda bych o něco požádala. Staří lidé nejen s touto diagnózou trpí hlavně nečinností. Prostě se nudí, nemají čím zaměstnat mozek. Kdyby existovali nějací výrobci, kteří by našli způsob, jak těmto lidem zaplnit den, bylo by to skvělé. Stavebnice pro seniory, montování nebo nějaké „kvízové“ hry. Jednoduché, kde by si pečující mohl zvolit otázky, fotografie, obrázky a správnou odpověď označila třeba rozsvícená žárovka. Moc by to všem pomohlo.
Co byste vzkázala lidem, kteří také pečují o osobu s Alzheimerem?
Nezapomínejte na sebe. To je ta nejdůležitější věc. Ten stres, vztek, bolest a beznaděj je potřeba ze sebe dostat, i kdybyste si měli jen zakřičet, zazpívat, udělat kotrmelec nebo si přečíst důvěrně známé příběhy a zkusit se zasmát. Svým způsobem je Ali veselý chlapík, i když je někdy na zabití.
Pubertackapredduchodem
Blogerka píše o životě s Alzheimerem. Převážně nevážně.