Citové vydírání: ať uděláme sebevíce, je to vždy málo

Co všechno si můžeme představit pod slovním spojením „citové vydírání“? A jak může vypadat v kontextu péče o naše blízké?

Citové vydírání se může objevit v jakémkoliv vztahu. Myslím si, že mezi hlavní projevy patří výčitky. Nemusí být aktivní a jít na první pohled vidět. Člověk si nemusí ani uvědomit, že se stal terčem citového vydíráni, dokud to nedojde do viditelných extrémů.

Upřímně si myslím, že ve vztahu pečující – opečovávaný v rodině, má osoba, o kterou je staráno a je většinou starší, i jakýsi náboj, který nosí v kapse. Normálně bychom toxické lidi nenechali ať s námi jednají špatně. Věřím ale, že u našich starších příbuzných, kteří jsou většinou nemohoucí, přimhouříme oči s tím, že oni se o nás starali, že nikoho jiného nemají, že jim nezbývá tolik času apod. Možná takové lidi vidíme jako oběti, a proto si necháme špatné zacházení líbit.

Jak poznat, že jsme se stali terčem citového vydírání?

Jsme vyčerpaní z kontaktu s dotyčnou osobou. Máme pocit, že ať uděláme sebevíce, je to vždy málo.
Přemýšlíme, jestli jsme my ten špatný člověk, jak nám může dotyčný člověk tvrdit. Mluvíme zde o tzv. gaslightingu. Jedná se o takové jednání, které zpochybňuje naše vnímání reality. Například nás blízký požádá, ať mu nakoupíme potraviny. My si napíšeme seznam, vrátíme se a dostaneme vynadáno, protože jsme zapomněli na šampón. Ten na seznamu ale není a my si jsme jisti, že o něm nepadla řeč. Dotyčný nás ale přesvědčuje, dodá věty typu: „kdyby sis mě dostatečně vážil, nezapomněli/a by jsi“ nebo „takže si myslíš, že jsem úplný blázen?“. Zpochybňujeme pak náš úsudek a vnímání reality.

Jde se nějak bránit, aniž bychom úplně zpřetrhali vztahy?

Je prospěšné vyjádřit asertivně a zdravě své pocity ohledně chovaní dotyčného. Je důležité nastavit hranice, přes které člověk nemůže jít. Jestli dotyčný člověk nadále nerespektuje naše přání ohledně jeho chování, je možné že nás nerespektuje.

Vyjádření našich pocitů nemusí automaticky vést ke zlepšení chování druhého člověka, myslím si, že spíš naopak. Jestli jde o otevřenějšího člověka, který má nějakou sebereflexi, může se nad svým chováním zamyslet a přehodnotit ho. S tím ale nemůžeme počítat a v případě, že nedojde k nápravě chování, musíme zůstat silní a nenechat se zlomit dalším vydíráním. Myslím, že je důležité dávat sebe a své zdraví na první místo.

Pomůže, když konfrontujeme našeho blízkého, že se nám nelíbí, jak s námi jedná?

Jak u koho. Je mnoho tvrdohlavých lidí, kteří věří pouze své pravdě a svému úhlu pohledu a ani by je nenapadlo za zamyslet se nad tím, jestli se nechovají špatně.

Po konfrontaci nás může dotyčný napadnou znova – s tím, že jej obviňujeme ze špatného chování a že si o nich myslíme to nejhorší. To může situaci jen zhoršit. V takové, případě bych nahodila mírnou zpátečku, ať může druhý člověk přemýšlet nad tím, co jsem řekl/a.

Jistě pomůže mluvit klidně, neagresivně a dotyčného neobviňovat. Nepoužívat věty typu: „kvůli tobě se cítím… (špatně, nedoceněně)“ nebo „chováš se iracionálně, jako blázen“. Lepší je říct: „připadá mi, že jsi rozrušený/á. Můžeme si promluvit, proč ses zachoval/a tak jak ses zachoval/a? Co tě k tomu vedlo?“ Nebo „Snažím se, jak můžu, ale vypadá to, že ti to nestačí. Mrzí mě to.“

Někdy to bývá těžké ustát hlavně sami před sebou. Obvinění, které k nám přichází zvenčí, a ještě ke všemu od našich blízkých, nás můžou hodně zasáhnout. Až jim třeba i začneme věřit. Jak to tedy zpracovat v sobě? Co by pomohlo?

• Dávat se na první místo. Jestli chceme pomáhat jiným, musíme se nejdřív cítit sami dobře. A to ať fyzicky tak i psychicky.
• Nebýt na to sám. Nebát se požádat o pomoc, zajít si s kamarády na kávu, postěžovat si. Vyventilovat své emoce.
• Zkusit psychoterapii.
• Zapisovat si své emoce do deníku. Připomínat si, že děláme, co můžeme.

Z čeho emocionální vydírání pramení? Proč ho dotyčný používá? Chce tím něčeho dosáhnout? Znamená to, že nás nemá rád?

Já si myslím, že se většinou jedná o starší generace, kdy nebylo ve zvyku starat se o psychické zdraví a často právě tito lidé mají problém podívat se na sebe z jiného úhlu pohledu a se sebereflexí. Přece jen se před 60 lety řešily naprosto jiné věci, na našem území vládl starý režim a téma psychického zdraví bylo tabu. Lidé museli být silní, nesměli zpomalit nebo se na chvíli zastavit a vydechnout. To mohlo vést k tomu, že s rozvojem doby, s novými technologiemi apod. se mohou starší lidé cítit zapomenuti.

V jejich očích měli oni přece těžší život než my a vše si sami vybudovali. Věřím ale, že psychicky nejsou v pořádku, že si na duši nesou šrámy. A to, že našim milovaným rodičům nebo prarodičům nevěnujeme sto procent času a neuděláme vše co jim na očích vidíme, mohou brát jako zradu. Protože oni nám podle jejich názoru věnovali všechen čas, většina z nich chodila do práce a zpátky domů.

Nemyslím si, že lidé, kteří jsou takoví, jsou zlí nebo špatní. Nebo že by nás snad neměli rádi. Spíš si myslím, že takoví lidé neví, jak pracovat se svými emocemi a se svou frustrací. Často nevědí co mají dělat ve volném čase a to v kombinací s velkým množstvím volného času nedělá nic dobrého.