Jak vypadá paliativní péče v domovech pro seniory

Paliativní péče není o umírání, ale o kvalitním a důstojném životě s nemocí.

Jak se nejčastěji postupuje v domovech pro seniory, když se zhoršuje zdravotní stav seniora?

Časté je, že senior užívá pravidelně léky a chodí pravidelně na kontroly k různým specialistům. Když se pak něco pokazí, tak hasíme, jak se říká, požár. Myslím, že to může být i jinak. Právě zde je role paliativní péče.

V čem vidíte největší přínos paliativní péče v domovech pro seniory?

Zahrnuje komplexnost, cílenost a individuální přístup. Hledí jak na fyzické, tak psychické a sociální potřeby pacienta. Zajímá se, kdo a co je v jeho životě důležité. Aby měl třeba na snídani, oběd a večeři to, co si přeje. Věnuje se i duchovním a psychologickým tématům. Když vidíme, že chronická léčba nezabírá jako dříve, objevuje se ubývání sil, které nejde zastavit, tak je dobré o tom se seniorem mluvit. Vysvětlit mu, co je možné a co ne. Vytvořit plán, jak budeme takové potíže řešit do budoucna. Ideálně bychom o tom se seniorem měli mluvit ještě v době, kdy je schopen rozumět a říct nám, co si přeje. Pokud to možné není, mluvíme o tom s rodinou. Stěžejní je plán péče. Domluvit se, jaká léčba je užitečná, kdy je potřeba jít do nemocnice, nebo kdy je naopak lepší zůstat v domově pro seniory a tu péči poskytnout tam.

Jak probíhá paliativní péče v praxi?

Péči zpočátku koordinuje praktický lékař seniora. Pokud je to potřeba, tak může kontaktovat lékaře z paliativní ambulance. Paliativní péče může nejdříve probíhat formou konsilií v domově pro seniory. To znamená, že se paliativní lékař, jsem to třeba i já, přijede na klienta podívat. Vyšetří ho, projde si dokumentaci. Já se vždy zajímám také o to, co by si přál a jakou má rodinu, jak často za ním chodí.

Když mám všechny informace tak napíšu plán péče, který sdílím s praktickým lékaře. Je v něm, co budeme i nebudeme dělat, jaké jsou potřeba léky, jak řešit výživu, potíže, které mohou přijít apod. Následně se domlouváme, jestli tato moje intervence stačí. Z domova se nám mohou ozvat kdykoli se stav pacienta změní. Pokud stav pacienta vyžaduje nepřetržitou dostupnost paliativního lékaře a sestry, tak do domova jezdíme častěji, a to formou domácího hospice.

Jakou roli hraje praktický lékař?

Poskytuje obecnou paliativní péči pacientům s chronickými nemocemi, jako je cukrovka, selhávání ledvin, artróza. I když tyhle nemoci nejsme schopni vyléčit, můžeme se postarat, aby se pacientovi žilo co nejlépe. Abychom ulevili od potíží a současně s ním můžeme mluvit o tom, jak budeme řešit komplikace, které přijdou. Toto řešení začíná právě u praktického lékaře. Proto je důležitá komunikace mezi praktickým lékařem, zdravotní sestrou v domově, seniorem i jeho rodinou, pokud ji má. Pokud se ukáže, že je zdravotní stav komplikovanější, nastávají vážnější potíže, může se praktický lékař obrátit na ambulanci paliativní medicíny. Zde dostane nejen rady, ale lékař paliativní medicíny může navštívit seniora v domově, případně se mohou domluvit na využití služeb domácího hospice.

Co si můžeme pod domácím hospicem v domově pro seniory představit?

Sestřička domácího hospice je v každodenním kontaktu se sestřičkou v domově pro seniory. Sledují, jak se mění zdravotní stav klienta. Léky a ošetřovatelskou péči nabízí tak, jak doporučil paliativní lékař, který zná pacientovu anamnézu a potřeby. Lékař pak pacienta vidí třeba jednou týdně.

Důležité je, že služby domácího hospice jsou k dispozici nepřetržitě. Když sestřička z domova zatelefonuje, že se zdravotní stav klienta zhoršuje, tak přijede sestřička nebo lékař paliativní péče, upraví léky a podobu péče, aby senior netrpěl. Vše se komunikuje s rodinou, která tam se seniorem může být a doprovázet ho.

Je myšlenka paliativní péče v domovech pro seniory slyšet? Jsou zde připraveni na včlenění paliativní péče?

Myslím, že ve většině domovů připraveni jsou. Myslí na to a se seniorem připravují plán péče budoucí. Je ale pravda, že ten plán byl zatím hodně cílený na sociální potřeby. Neuměly jsme to provázat s tím, co dělat, když se začnou objevovat vážnější zdravotní potíže. Někdy se pak stávalo, že senior, který neměl ten zdravotní plán péče, byl odvezen do nemocnice, i když si to nepřál. Protože v tu chvíli v domově nebyl dostupný zdravotník, který by rozhodl, že může senior zůstat a bude mu nabídnuta potřebná péče. Myslím si, že se nám v dnešní době daří více provazovat ten sociální a zdravotní plán péče. Což pomáhá k tomu, aby člověk mohl žít podle toho, co je pro něj důležité a vyjádřit svá přání a potřeby.

Kdy a kde vznikla myšlenka na větší spolupráci domovů pro seniory s organizacemi, které zajišťují domácí paliativní péči?

Vznikla jak v domovech pro seniory, tak v domácích hospicích. Senior je totiž v tom domově pro seniory jako doma. Klienti zde často mluvili o tom, že už nechtějí do nemocnice, protože když tam byli minule, tak se vrátili unavení. Měli třeba pocit, že jim v nemocnici moc nepomohli. Ptali se, jestli tam musí jít znovu, že by raději zůstali doma v domově. Zde si myslím, že je ta chvíle se zastavit, říct si dobře, pojďme si naplánovat, co se bude dít dál, když by se zdravotní stav zhoršoval. Nebát se toho.

Máte zkušenost, že se to děje v praxi?

Ano, ten zájem je velký. Narážíme ale na systémové problémy, protože se jedná o nový pohled na péči. Dřív to bylo tak, že v domově pro seniory byly převážně zdraví senioři. A to proto, že jsme se jednak nedožívali tak vysokého věku a umřeli jsme zkrátka dřív, než takové komplikace přišly. A jednak jsme byli zvyklí jezdit při komplikacích do nemocnice. Dneska se ukazuje, že péče v nemocnici je užitečná a dobrá, ale někdy může být dost zatěžující. Proto bychom měli vždy uvažovat, jaká péče a léčba je přiměřená a prospěšná pro daného člověka.

Jak by podle vás měla vypadat péče o seniory v pobytových zařízeních?

Jsem přesvědčena, že péče o seniory musí být celostní, a proto je dobré, když se poskytuje multidisciplinárně. To znamená, když ji poskytují lidé různých profesí, kteří své práci rozumí. Podle mě jsou na tom domovy pro seniory z tohoto pohledu dobře. Jsou v nich zdravotní sestry, ošetřovatelé, sociální anebo rehabilitační pracovníci, ergoterapeuti či nutriční poradci. Současně za seniory dochází praktický lékař. Když je pak potřeba, může za seniorem přijít i lékař paliativní medicíny nebo za ním může dojíždět domácí hospic. Podstatné však je, aby mezi sebou tyto profese komunikovaly, aby věděly, co je pro konkrétního seniora důležité, užitečné a co si přeje. Aby hledaly realistické cíle, včas si je pojmenovaly a pak seniorovi nenabízeli něco, co ho naopak zatěžuje. A znamená to samozřejmě i spolupráci s rodinou.

Některé domovy pro seniory informují, že nabízí paliativní péči. Jak se k tomu staví zájemci o jejich služby?

Setkala jsem s tím, že se toho lidé zalekli. Řekli si, že do takového domova blízkého nedají, protože mu tam budou poskytovat už jenom tu paliativní péči a nebudou ho léčit. Myslím si, že je takové uvažování škoda. Naopak, pokud domov pro seniory poskytuje paliativní péči, tak to znamená, že tam přemýšlí o tom, co člověk potřebuje a budou se o tom bavit. Paliativní péče neznamená, že už pacient nikdy nepůjde do nemocnice. Může do ní jí, ale jde tam na co nejkratší dobu a v případě, kde mu tam poskytnou léčbu, kterou v domově mít nelze.

Vy také navštěvujete domovy pro seniory jako paliativní lékařka. Jaké máte zkušenosti?

Někdy se mi stane, že mi senior sám řekne, že do té nemocnice opravdu nechce, že tam byl, byl i v léčebně dlouhodobě nemocných na chvíli a už by si přál zůstat tady v domově, kde je mu nejlíp. A já jsem za to ráda. Povídáme si pak o tom, jaká může být léčba v nemocnici a co může nabídnout léčba v domově. Pokud dojdeme k tomu, že není možné poskytnout prospěšnou léčbu v nemocnici, která by mu zlepšila kvalitu života, protože nemoci jsou tak závažné a pokročilé, tak volíme péči v domově.

Já jako lékařka si někdy si uvědomuji, že strašně moc mluvím o péči a léčbě. Ale ten senior žije proto, aby žil, ne aby byl léčený.

Opravdu je důležité mluvit o tom, co si člověk přeje a bude přát i ve chvíli, kdy už nebude schopen to říct. Vzpomínám si, jak mi v jednom domově říkali, jak měli pacientku trpící demencí. Jen ležela, pospávala, málo jedla, nebyla schopna se sama napít. Ale personál věděl, že má klientka ráda hudbu. A tak jí tu hudbu pouštěli. Ona se vždy při poslechu usmívala, zklidnila a odpočívala. A já uvědomila, že by tyhle chvíle nezažila, kdyby s ní předtím sestřičky nebo rodina nemluvily o tom, co je pro ni důležité a co jí dělá radost.