Krizová linka pro seniory znamenala být s volajícím tady a teď

Máte zkušenost s krizovou intervencí se seniory a pečujícími. Jak taková práce vypadá?

Na jedné straně je to podpora při každodenním sdílení radostí ale hlavně starostí, které v určitém věku překračují možnosti seniora. To, co ve 30-40 letech řešíte jako na běžícím pásu, bez zaváhání, může ve věku pozdějším způsobit najednou úzkost, strach, obavy, pocity vlastní nedostatečnosti, obavy z budoucnosti, z následku rozhodnutí.  Zejména jsou to otázky spojené s bydlením, soběstačností a financemi. A taky vědomí vlastní smrtelnosti, konce života

Co dalšího mohou volající řešit?

Hodně se do psychické nepohody promítá i seniory pociťovaná osamělost. Ať už absolutní (úmrtí členů rodiny, dětí i partnera) nebo relativní, když jsou děti geograficky daleko, nebo ten kontakt není takový, jaký by si senioři představovali. 

Toto všechno u nich někdy vede až k duševní paralýze a je dobře, že mají možnost zavolat na krizové linky – linky důvěry.

Jak takové linky fungují?

Jsou terénní distanční službou, která v optimálním případě nabízí bezplatnost, nepřetržitý provoz a hlavně bezbariérovost tj. bez nutnosti někam dojít. Což je i největší překážka a hendikep u seniorů, kteří by pomoc potřebovali, i by si o ni řekli, jen mají problém, jak si pro ni „dojít“.  Více než o pravé krizové intervenci, tak jak je chápána,  je to na linkách o doprovázení člověka v této složité etapě života.  Je to o hledání malých jiskřivých okamžiků v životě člověka, které nadlehčí jeho těžkou situaci. 

Na druhé straně se na krizovou linku obracejí i osoby pečující o seniory anebo příbuzní, které najednou zaskočila náhlá potřeba péče o někoho v rodině. Potřeba pomoci s orientací v situaci, potřeba podpory a pochopení, a to často i pro nelehká rozhodnutí, to jsou témata, s kterými se obracejí na linku.

Kdo může tedy krizovou linku využít a proč?

Krizovou intervenci může využít každý, kdo ji potřebuje. Některé služby mají omezení kvůli specializaci na vybraná témata (násilí, senioři, rodiny atd.). Ale v systému pomoci si najde každý svoji oblast. Nicméně i pokud se nedovolá nebo neobrátí na to „správné“ místo, všude má přednost akutní pomoc. Krizová intervence je taková „záchranka“ pro duši.

Jak jste se k práci na lince pro seniory dostala?

Jako lékař se věnuji psychosomatické medicíně. Při tom jsem zjistila, že pro pochopení člověka ve všech jeho souvislostech, musím jít hlouběji a nastoupila jsem do psychoterapeutického výcviku, abych mohla současně používat i psychoterapii a rozšířila okruh příjemců péče. A při tom všem jsem objevila další zákoutí duše, a to jsou krizové stavy, takže jsme absolvovala výcvik v krizové intervenci a pro zkušenosti jsem si „došla“ na krizovou linku pro seniory.

Téma mě velmi zaujalo, takže jsem mu „vyčlenila“ pevné místo v oblasti, které se věnuji v terapii. Možná se na tom podílelo nevědomky i to, že sama jsem neformálně pečující v sendvičové rodině. To se pak osobní témata a zkušenosti promítají do těch profesních.

Co bylo na této práci nejtěžší?

Asi nejtěžší pro mne bylo, na rozdíl od medicíny, smířit se s tím, že často nevíte, jak to dopadne. Klient se už víckrát neozve. Nebo se hovor přeruší. Navíc linky jsou vždy anonymizovány – konzultant nevidí číslo volajícího, nezná jeho jméno. Smířit se s tím, že nevíte, zda to, co jste poskytli, bylo pro klienta užitečné, je dost náročné.

 A pak je tady druhá strana mince, že ne vždy se vám podaří nabídnout klientovi řešení. Ať už z důvodu, že klient nemá ještě náhled na to, co potřebuje, nebo to záměrně odmítá, anebo to prostě řešení nemá.

Ale co vždy lze využít, je být s tím člověkem v jeho těžké životné situaci. Jen být tady a teď. Někdy je to maximum, co lze nabídnout, a někdy je to i maximum, co klient chce.

Narozdíl od medicíny, kde se jede na řešení a na výsledek, tady se jde jinou cestou – cestou podpory a pochopení. Bez ohledu na výsledek. A o užitečnosti toho, co intervent nabízí, stejně jako terapeut v psychoterapii, rozhoduje klient.