Péče o druhého: Nebojte se v životě zpomalit

Naplno se ponořila do péče o svého dědu a rozhodla se mu věnovat všechen svůj čas. Více se o její cestě dozvíte v první části našeho rozhovoru Domácí péče o dědečka s rakovinou mi změnila život.

Co Vás vedlo k psaní blogu?

Během lockdownu jsem s dědou trávila každý den a začít si psát blog mě napadlo během péče o něj. Přihlásila jsem se do jednoho online kurzu, na který jsem měla zálusk už dlouho. Jen mě nikdy nenapadlo, že mé hlavní téma bude právě děda. Vždycky jsem chtěla psát spíš o cestování a o životě na cestách. Díky kurzu jsem se dozvěděla, jak vytvořit platformu, která by mohla mít později i formu skutečného podnikání.

Protože jsem se dostala k péči o svého dědu v podstatě nešťastnou shodou náhod, rozhodla jsem se sdílet svoji autentickou zkušenost o průběhu naší domácí péče. A také poukázat na problematiku péče o seniory obecně.

Podobná situace může potkat opravdu každého z nás. Navíc si myslím, že případů péče o seniory, a zejména v této covidové době, bude přibývat. Současně jsem taky prostě chtěla psát blog sama od sebe a uchovat si jeho prostřednictvím na dědu vzpomínky.

Nosným tématem Vašeho blogu je péče o blízkého. Kdo by si ho měl přečíst?

Blog je určen pro všechny pečující osoby, ale hlavně je zaměřen na tzv. sendvičovou generaci lidí, jako jsem byla například já, která pečovala o seniora s onkologickým onemocněním. Ať už se někdo z jakéhokoliv důvodu stará nebo pečuje o své nemocné rodiče, prarodiče nebo třeba i sourozence či manžela/manželku… Domácí péče o druhého nemusí být vždy z důvodu stáří či nemoci. Pečovat můžete např. o handikepované dítě, znenadání se můžete doma ocitnout s člověkem po vážné dopravní nehodě. Osud je opravdu nevyzpytatelný a každému se může život obrátit naruby z minuty na minutu. Podobně tomu bylo u mě a takto sdílím svůj vlastní příběh na blogu já.

Mě osobně by asi nikdy nenapadlo, že budu někdy o někoho takto pečovat a už vůbec jsem netušila, co to obnáší a jak to je náročné. Mimo jiné to byla moje první zkušenost s rakovinou a se vším, co onkologičtí pacienti prožívají. Jak reagují na některé situace, jak snáší svoji nemoc v těle a jak rychle nemoc prostupuje.

Vy jste pro dědu pak využila služeb hospice, že?

Já jsem o dědu doma pečovala cca rok a půl. Změnu na paliativní péči a využití hospicu mi lékaři doporučovali asi čtyři měsíce, skoro při každé návštěvě FN v Plzni, kam jsme s dědou pravidelně jezdili na krevní transfuze.

Vtipné je, že já jsem od samého začátku byla obrovský odpůrce toho dát svého dědu do jakéhokoliv jiného zařízení, než bylo u nás doma. Chtěla jsem prostě mít jeho zdravotní stav pod kontrolou až do konce, a to jsem mu taky slíbila.

Jenže pak nastaly chvíle, kdy si uvědomíte, že už vaše síly ani vůle nestačí a vaše blízká osoba se trápí a umírá vám před očima. Tento moment je náročné rozpoznat a je těžké si přiznat, že vy sami už na to nestačíte a že opravdu pomůže už jedině lékař nebo odborník.

V posledních měsících se dědečkův stav začal rapidně zhoršovat. Bylo to nepopsatelně náročné, fyzicky zeslábnul, měl problémy s chůzí, byl permanentně nesvůj, nechtěl jíst, odmítal pomoci s hygienou. Jen dostat ho do koupelny byl nadlidský úkol. Samozřejmě byl na tom špatně i psychicky a neustále povídal o tom, že už nechce žít, nic ho netěší. To tak ale bohužel u starších lidí v terminálním stádiu rakoviny a na konci života bývá…

Začala jsem tedy vyhledávat vhodná centra a připravovala se na nejhorší. Nakonec jsem se na základě doporučení od lékařů rozhodla pro Hospic sv. Lazara v Plzni. Dnes jsem vděčná, že jsem našla místo, kde lidé odcházejí důstojně a jsou v dobrých rukou proškoleného personálu. Kde pacienta s rakovinou neodmítnou, jako tomu bylo při mé druhé návštěvě v domově pro seniory. Hospic sv. Lazara v Plzni změnil můj názor na hospicová centra a mohu tuto cestu ostatním jedině doporučit. Využili jsme také nadstandard v podobě přistýlky a já mohla s dědou v hospici i přespat.

Pro někoho může být obtížné rozhodnout, že je potřeba využít pobytových služeb a umístit svého blízkého do takového zařízení. Jak to vidíte vy?

Absolutně souhlasím. Jakákoliv změna prostředí vyvolává velké emoce na obou stranách. Může se stát, že blízká osoba, o kterou pečujete, začne mít černé myšlenky a narážky, že je vám jen na obtíž, a truchlí, že se ho ostatní chtějí zbavit. Takové jednání pak ve vás spouští výčitky svědomí, stavy bezmoci a nejistoty, zda ještě počkat a pokusit se zvládnout to sami. Váháte, kde je hranice mezi možnostmi zajištění péče a citovým vydíráním.

V našem případě tomu nebylo jinak a podobné situace jsem zažívala i u svého dědy. Konverzace v rodině na toto téma byly různé a většinou jsme se v názorech a pohledu na věc rozcházeli. Já byla vždycky první na ráně, která byla ta špatná a vyslechla jsem si ledacos.

Byla jsem ale osobou, která měla na dědu obrovský vliv. Děda od začátku věděl, že se na mne může absolutně spolehnout. Vedla jsem s ním hluboké rozhovory o smrti, o jeho strachu i o tom, jak se cítí v daný den a jaké scénáře nás mohou čekat. Chtěla jsem, aby se cítil pohodlně a vyrovnaně, tak nějak více připravený. Aby hlavně neměl strach, že na to bude sám, až přijdou nepříjemné situace jako stavy silných bolestí, zvracení, změna orientace apod.

Myslíte, že lze poznat tu správnou dobu, kdy je péče o blízkého nad naše síly a je potřeba využít paliativní péče?

Jak už jsem zmiňovala, ono je vskutku velmi těžké usoudit, kdy je ta správná doba. Já jsem toho názoru, že většina rodin v Česku by domácí péči opravdu nezvládli nebo upřímně nezvládají, ať už pro to jsou jakékoliv důvody. Mohou to být nedostatek času, náročná práce, někdy i výmluvy, starosti s malými dětmi, nebo prostě někdo na to nemá nervy ani trpělivost. To jsou, myslím, ty hlavní důvody, které vedou k tomu “zbavení”, odložení člena své rodiny do některého z oddechových či paliativních zařízení.

Nutno říci, že v Česku je takováto péče v mnoha případech soukromá. Kvalita poskytování zdravotnické péče a dohledu nad péčí tak závisí hlavně na penězích. A bohužel je třeba také zmínit, že Covidová pandemie takovému rozhodování zrovna nenahrává. Mnohdy velkou roli hraje čas, který nemocnému zbývá, a člověk tak zvažuje i riziko nákazy.

Co byste vzkázala ostatním pečujícím?

Všem lidem bych ráda vzkázala jediné: Nebojte se v životě zpomalit a strávit čas s těmi, kterým už moc času nezbývá.

A všem neformálním pečujícím jen to, že ačkoliv péče o člena rodiny nebo o jinou blízkou osobu je role velmi nevděčná, je to svým způsobem obrovské poslání, ze kterého si na konci všeho odnesete hodnotný pocit.