Přinášíme vám rozhovor z našeho podcastu o sendvičové generaci, tentokrát na téma „Nebojme se s dětmi mluvit o smrti“.
Z podcastu o sendvičové generaci | Díl . 11
Host: Renáta Klímová
11. díl podcastu o sendvičové generaci: Jak mluvit nejen s dětmi
o smrti a umírání
Renáta Klímová, předsedkyně spolku, pomoc pozůstalým, Klára pomáhá, z.s..
Téma umírání se dříve nebo později týká každého z nás. Ale málo se o tom mluví. Souhlasíte?
Ano. Smrt je v dnešní společnosti tabu. Dříve to tak nebylo, generace žily spolu, společně se v rodinách rodilo a také umíralo. Postupně se ale smrt z našich domovů vytrácela. V dnešní době je to jiné a je problém o ní mluvit. Mluvit o smrti je ale přirozené. Je to důležité jak pro ty, kteří pečují a stanou se pozůstalými, tak pro ty, kteří umírají. Mnohdy se jedná o poslední příležitost, kdy položit nevyřčené otázky a dozvědět se odpovědi.
Je velká výhoda, pokud se rodina dokáže bavit o smrti a o věcech s ní spojených. Umírající pak odchází, jak se říká, s čistým stolem a může umřít bez nějakých zátěží. A důležité je to i pro pozůstalou rodinu. Protože, když se o smrti nemluví a nedojde k smíření, tak to potom pozůstalé velice trápí a mívají výčitky svědomí. A to je často i důvod toho, že se se ztrátou následně nedokáží vyrovnat a vypořádat.
Jak mluvit s malými dětmi o smrti a umírání našeho blízkého? Existuje nějaký způsob? Je dobré vzít děti na hřbitov? Co jim říct?
Jako dospělí se často snažíme děti chránit od bolesti, která se ztrátou blízkého přichází. Není ale dobré si vymýšlet a lhát jim, protože to vycítí a časem zjistí pravdu. To může vést k rozbití důvěry, kterou mezi sebou máme. Naopak děti v nás potřebují mít parťáky, kteří stojí vedle nich, jsou tu pro ně, když potřebují a vše jim vysvětlí. Ptejte se na to, jak se cítí. Říkejte jim pravdu natolik, nakolik jsou schopny ji ve svém věku pochopit a unést.
Je chyba popírat nebo nějak zamlžovat fakta o smrti blízkého. Když dítěti řekneme, že babička odešla, tak si může myslet, že odešla proto, že zlobilo, nebo ho neměla ráda. Nevhodné je i to, když se dětem říká, že zemřelý spí, protože se pak mohou samy bát usnout.
I malé děti, ve věku čtyř let, už smrt nějak vnímají, mluví o ní a řeší ji. Když je dítě starší, tak už prožívá podobné emoce jako my dospělí. Vnímám jako velmi důležité být v těchto věcech přirozený. Přibrat dítě do procesu truchlení, když mě vidí plakat, tak mu říct, proč pláču a jak se cítím. Naopak za chybu považuji nebrat děti na pohřeb, nebo rozloučení, s tím, že jsou na to ještě malé. Je lepší jim vysvětlit, co se tam bude dít a zeptat se jich, jestli tam chtějí být a dát jim vybrat. Zapojit je. Často mají dobré nápady ohledně rituálů, jak se rozloučit třeba s babičkou anebo dědečkem.
Někdy je pro dospělého těžké ztrátu blízkého zpracovat sám v sobě a může to vést k tomu, že se ostatním začne vzdalovat a uzavírat se do sebe. Máte takovou zkušenost?
Pokud zemře někdo v rodině, tak truchlí celá rodina. A každý truchlí po svém, jinak dlouho a jiným způsobem. Může tak docházet mezi členy rodiny i ke konfliktům. Je proto potřeba nechat každému jeho prostor. Pokud je v rodině dítě, tak je důležité na něj nezapomenout, věnovat se mu a udělat si na něj čas. I když to může být pro dospělého těžké a může mít pocit, že na to už nemá sílu. V takovém případě je dobré pro dítě najít pomoc mimo truchlící rodinu.
Jako dospělí cítíme za své děti velkou zodpovědnost a máme pocit, že je musíme za každou cenu ochránit. Jak se k tomu v případě úmrtí našich blízkých tedy postavit?
Je dobré si uvědomit, že děti od smrti ochránit nemůžeme, protože je součástí života. Je ale pravda, že se o ní ve společnosti moc nemluví. A to ani ve školách. Proto v rámci našeho projektu „Jinej svět“, jezdíme do škol na besedy a s dětmi tohle téma otvíráme a mluvíme o něm s nimi. Jinej svět je webový interaktivní portál zaměřený na pomoc dětem a mladým lidem, kterým někdo zemřel. Tady si může dítě samo najít odpovědi na své otázky. Může zde zapálit virtuální svíčku, napsat zemřelému vzkaz anebo zde může využit i anonymní poradnu, kde má možnost psát si přímo s poradcem.
Poskytujeme i osobní konzultace rodičům dětí, kteří chtějí poradit, jak s dětmi řešit umírání a smrt v rodině. Ptají se nás například, jestli vzít děti za umírajícím, jestli to pro ně nebude trauma. Myslím si, že je chyba, pokud se děti snažíme úplně izolovat od utrpení a umírání v rodině. Nemusí to být jednoduché, ale s laskavým přístupem rodiny jsou potom tyto děti, podle našich zkušeností, mnohem vnímavější a citlivější ve svém dalším životě.
Stává se vám, že potřebuje podporu více osob z jedné rodiny?
Ano, stává se nám, že nás osloví zástupce rodiny, často se jedná o sendvičovou generaci. My potom za nimi přijedeme a řešíme možné problémy, které bývají mezigenerační a prolínají se. Všichni truchlí, každý jiným způsobem a my je můžeme provést tím, co se s nimi děje. Spousta pozůstalých se nás ptá, jestli to, co v rámci truchlení dělají, je normální. A my odpovídáme, že vše, co v tomto období dělají normální je. Někdo cítí velký vztek, někdo pořád pláče, někdo potřebuje vybít agresi a je to tak v pořádku, pokud tím neohrožuje sebe nebo své okolí.
Co dalšího ještě chystáte?
Chceme otevřít poradnu pro děti, kam za námi budou moct přijít. A také chceme vytvořit MÍSTO ÚTĚCHY pro pozůstalé, pro ty, kteří si chtějí sejít a popovídat, sdílet své příběhy a získat podporu od těch, kteří si ztrátou už prošli, aby viděli, že se to dá zvládnout.
Vedeme i podpůrné skupiny a poskytujeme individuální poradenství. Klienti z řad pozůstalých se na nás obracejí, když v tom svém zármutku ztratí směr, sami se se ztrátou nedokáží vyrovnat a potřebují bezpečný prostor, kde si mohou popovídat a poplakat. Můžete se nám ozvat, zavolat nám. V rámci Brna a okolí si můžete u nás sjednat osobní schůzku. Je možný také telefonický kontakt anebo prostřednictvím chatu nebo e-mailu. Poradenství pro pozůstalé poskytujeme bezplatně, aby bylo dostupné každému, kdo ho potřebuje.