Špatné zacházení se seniory nemá jen fyzický rozměr

I v rodinách se můžeme setkat se špatným zacházením se seniory. Co si pod tím máme představit?

Mnoho věcí, může sem spadat celá řada jednání, ale také nejednání, jako je neposkytnutí pomoci a podpory. Většinou mluvíme nejen o špatném zacházení, ale také o násilí a zanedbávání seniorů, kteří potřebují podporu ve svém každodenním životě. Klíčová je v tomto případě právě ta závislost na péči druhých.

Špatné zacházení tedy neznamená pouze fyzické násilí, které si můžeme jako první vybavit?

Často se jedná o fyzické násilí, ale může to být také emocionální či finanční a materiální násilí. Pod tím finančním násilí si můžeme představit nejen braní důchodu, ale také omezování nakládání s finančními prostředky anebo braní majetku. A může se objevit i sexuální násilí. To je téma, které se obvykle se seniorskou populací nespojuje, ale rozhodně tam patří a ze strany rodinných příslušníků se může dít.

V tomto kontextu můžeme mluvit také o autonomii seniorů a do jaké míry by dospělé děti měly nebo mají zasahovat do rozhodování seniora? Protože pokud blízcí zasahují až moc, tak už to může vykazovat znaky špatného zacházení, je to tak?

Určitě. Může tam spadat například to, když rodina nedovolí seniorovi, aby se stýkal s tím, s kým chce. Anebo rozhodování o tom, co si může a nemůže senior koupit, kdy blízcí usoudí, že některou věc přeci nepotřebuje, i když by si ji rád pořídil. Současně tam může být i to, když seniorovi bráníme v nějakých aktivitách. Například když dědečkovi seberete košík na houby, aby už nikam nechodil, protože by se mohl ztratit. Stereotypy, které máme o stáří a přehnaná péče o naše blízké nás může dostat na tenký led, co je ještě dobrá vůle a co je už špatné zacházení.

Opravdu se v tomto případě nacházíme na tenkém ledě, protože spousta z nás si řekne, že to děláme přece pro dobro seniora a co jiného dělat, aby byl senior v bezpečí. Špatného zacházení se tak mohou dopouštět nejen násilníci a agresoři?

Já si myslím, že to jsou málokdy ti agresoři a násilníci, i když i tyhle věci se stávají a je potřeba o nich na veřejnosti mluvit. Často se ale jedná o nevybalancování péče, které může být způsobeno přetížením pečujících. Anebo se může jednat o přehnanou péči a potřebu chránit toho druhého. Protože máme představy o tom, co by měl člověk ve stáří dělat, jak by se měl chovat, co je pro něj vhodné a nevhodné.  Tyhle stereotypy, ageismus, nás pak omezují a nepřispívají ke kvalitě života ve stáří.

Lze pozorovat, že by se opakovaly rodinné vzorce špatného chování u dospělých dětí? Anebo že mohou být děti na rodiče naštvané a vracet jim to ve stáří?

Já bych řekla, že se může stát, že neumí budovat vztahy jinak než přes násilí, protože se tohle v dětství zkrátka naučily. Případně mohou mít pečující psychické problémy či se potýkat se závislostí. Příčiny toho násilného chování jsou různé. Podle mě je důležité nehledat oběť a pachatele, ale spíš řešit problém toho konfliktu. Když například dospělého syna označíme za pachatele a budeme ho chtít trestat za špatnou péči o matku, tak to nemusí danou situaci vyřešit. Protože matka nemusí mít nikoho jiného, kdo by se o ni postaral a bude chtít zůstat doma.

Když děti nezažívaly rodičovskou lásku a nevyrůstaly v harmonickém prostředí a pak se od nich očekává, že se postarají o své nemohoucí rodiče, může to být také podhoubí pro vznik špatného zacházení se seniorem?

I když proběhlo několik výzkumů, tak my vlastně nevíme, jak se násilné chování dědí. Jestli když byly děti v rodině bité a zažívaly násilí, tak jestli když vyrostou a starají se o své staré rodiče, tak jestli se na nich také dopouští něčeho takového.

Pokud dítě od mala nemělo dobrý vztah s rodičem, tak kde pak vzít sílu a empatii se o něj postarat ve stáří?

Já si vždy vzpomenu na rozhovor se sousedem kriminalistou. Ten říkal, že když jel zavřít devatenáctiletého vraha, tak měl pocit, že by měl zatknout někoho úplně jiného. Mám pocit, že u toho násilí a špatného zacházení se seniory to může být trochu podobné. Pokud dochází k násilí, tak ty zdroje tohoto chování jsou tam často hlubší a mnohorozměrné, což ale nikoho nezbavuje trestní odpovědnosti.

Pro některé dospělé děti, které se začínají starat o své rodiče, to může být velká zodpovědnost. Mohou se snažit mít vše pod kontrolou, aby nic nezanedbaly.

Ano, ta situace je náročná. U dětí víme, že vyrostou a že ta péče bude končit. U seniorů netušíme, jak dlouho péče potrvá, jak bude náročná a jak se bude její intenzita zvyšovat.

Je potřeba apelovat na společnost, aby byly posíleny terénní služby a zvyšovaly se možnosti pomoci a podpory v domácnosti. Současně je důležité, aby se pečující nestyděli tuto pomoc přijímat.

Dnešní generace pečujících často bojují s představami, že to přeci musí zvládnout sami, protože jejich maminka se také zvládla postarat o své rodiče. Ale přijímat jakoukoli péči není hanba. V dnešní společnosti je tlak na to být nezávislí a soběstační, ale to přeci neznamená, že když potřebujeme, že nepřijmeme pomoc.

Navíc poskytování péče nekončí u toho, že náš blízký dostal najíst, je v teple a je čistý, ale je tam i ten emocionální a sociální rozměr. A to naplní lépe někdo, kdo není zničení a vyčerpaný fyzickou péčí, anebo ji neumí či nezvládá poskytnout.

Jak moc se mluví ve společnosti a médiích o špatném zacházení se seniory v rodině?

Mám pocit, že pokud se o tom mluví, tak už se jedná o vážné trestní činy. Naopak o chování, které je spojené s předsudky, nebo nezvládnutí péči kvůli přetížení a náročnosti situace, se mluví málo.